Doporučujeme
rodinny-erb.jpg

Rodinný erb

cena dohodou
Návštěvy:
Today: 16All time: 141330

Heraldická-znamení-bazilišek

Je ohavná a strašná bájná bytost řazená mezi heraldická monstra. Jméno baziliškovo (Regulus, Baselicoc, Basiliscus, Basilic, Cockatrice, Sibilus) je řeckého původu a je odvozeno ze slova „basileus“, což znamená král resp. malý král či králíček nebo králátko. Je považován za krále hadů a za nejjedovatějšího tvora na zemi, rodově je blízkým příbuzným saně a patří tedy mezi dračí plemeno.

Přestože je bazilišek znám již ve starořecké mytologii, jeho přesnější popis se poprvé objevil v díle Plinia staršího v prvním století po Kristu (C. Plinius Secundus, Historia Naturalis je první přírodovědecká encyklopedie starověku a byla poprvé publikována roku 77. The Natural History of Pliny, London 1890, Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, Svoboda, Praha 1974).

Dle antického mínění je bazilišek méně než 12 palců (cca 30cm) dlouhý had. Od časného středověku je zobrazován jako netvor s kohoutí hlavou, na které může pozorovatel spatřit malou korunku, ostnatými křídly a hadím ocasem, někdy jako chocholatý had či kohout s hadím ocasem, který má dvě i více kohoutích nohou.

Postupem času se stal symbolem zkázy a zmaru, neboť kam vstoupí, nechává za sebou neplodnou půdu. Díky schopnosti okolní krajinu proměňovat v poušť se většina dávných autorů shodla na tom, že bazilišek pochází z Afriky resp. z Cyrenceie, bývalé římské provincie nacházející se v dnešní Libyi.

Podle názorů středověkých autorů se bazilišek rodí vždy na poušti z vejce, které snesl černý kohout a vyseděla je ve tmě ošklivá ropucha, někdy též had (Sv. Hildegarda von Binden (1098-1179), německá mystička, přírodovědkyně, lékařka, spisovatelka a skladatelka, zakladatelka kláštera na Rupertsbergu u Bindenu napsala o baziliškovi, že se rodí z červů, které jsou částečně ďábelského původu stejně jako ropuchy. Ropucha, když otěhotní a spatří hadí resp. kohoutí vejce usedne na něj a sedí na něm dokud neporodí své mláďata, ty posléze zahynou a z hadího vejce se vyklube bazilišek. Sv. Hildegarda je v katolické církvi považována za svatou ačkoliv její kanonizace nikdy neproběhla a koncem 16. století byla oficiálně zapsána do martyrologia).

Když se mládě baziliška vyklube ze skořápky vydechne tak silně, že jeho dech podobný blesku sežehne okolní zemi, která praskne nejméně 5 loket do hloubky, do vzniklé průrvy mladý bazilišek zaleze a ve vlhké půdě přečká až do své dospělosti.

Všichni hadi slyší jeho syčení a je uznáván za krále hadů (Edward Topsell říká: “Toto zvíře řecky zvané Basiliscos a latinsky Regulus je označováno králem hadů ne pro svůj vzrůst či velikost, mnoho hadů je větších než on stejně jako je mnoho čtyřnožců větších než lev, ale pro svou chůzi a ušlechtilou mysl, neboť se neplazí po zemi jako ostatní hadi, ale protože se pohybuje napůl vztyčený a tehdy se i ostatní hadi vyhýbají jeho pohledu, síle jeho jedu a protože má na hlavě něco co připomíná korunku“. J. Ashton, Curious Creatures in Zoology, London 1890, s. 317-322).

Vody řek z nichž se bazilišek napije, zůstávají po dlouhá léta jedovaté, jeho pohled dokáže rozdrtit kámen a spálit vše živé. Tam, kde mrtvý bazilišek shnije, ať už je to na poli nebo v domě, šíří kolem sebe zkázu, neplodnost a morovou nákazu.

Rovněž podle tradice pokud baziliška zabije jezdec na koni kopím je otráven on sám i se svým koněm. Jediným baziliškovým nepřítelem je tchoř, jehož zápach je pro něho smrtelným nebezpečím, nebo liška resp. lasice, které se v baziliškově doupěti zmocní bojové šílenství a obě zvířata spolu bojují do té doby pokud bazilišek lišku či lasici nezabije nebo není od ní kousnut, liščí kousnutí je pro baziliška smrtelné. Kdysi se též věřilo, že ho spolehlivě zabíjí i kohoutí kokrhání.

Další zbraní mohlo být i zrcadlo, neboť bazilišek při pohledu sám na sebe zcepení (Údajně Alexandr Veliký, jehož vojsko zmíralo baziliščím jedem, dal zhotovit veliký kovový štít, lesknoucí se jako zrcadlo a ten nastavil proti baziliškovi a tak jej usmrtil).

Odtud zcela jistě pramení i jeho obliba v heraldice, neboť rytíři, kteří nosili baziliška na svých štítech bezpochyby vyvolávali velký strach u svých protivníků. Toto bájné zvíře bývalo i symbolem alchymistů.

Věřilo se, že požírá drahé kameny a perly, a zkušený alchymista může z jeho popela dostat ony cennosti nazpět. Alchymisté často pracovali s nejrůznějšími jedy, což bylo přirovnáváno k proslulé baziliškově jedovatosti.

V alchymii bazilišek zosobňuje ledek či sanytr jednu z nezbytných laboratorních surovin. Bývá přirovnáván k černé slepici čarodějů-symbolu přírody, je rovněž Abraxasem, kohoutem sabbatu, drakem filosofů (J. Kefer, Syntetická magie, Praha 1991, Karel Koutský, Draci středověkého světa, Praha 2005).

Staré rukopisy rozdělují bazilišky na několik druhů. Například Isidor Sevillský říká, že existují baziliškové, “kinglet” (reguli) a sibilus. Plinius Starší ve své knize píše (Kapitoly o přírodě, Kniha VIII, s. 33): „Kdo pohlédne do očí basiliška-hada(basilisci serpentis) umře bezprostředně. ....na rozdíl od jiných hadů, kteří prchají, on syčí a vysoko se zvedne a postaví proti nepříteli. Jeho dotek či jeho dech dokáže spálit trávu, zahubit keře nebo popraskají skály. Jeho jed je tak smrtelný, že jednou, když muž na koni probodl oštěpem baziliška, zemřel nejen muž, ale také kůň. Z jiných zvířat jen tchoř může zabít baziliška, had je hozen do díry kde tchoř žije a jeho zápach jej zabije, zároveň však bazilišek zabije tchoře. Jeho barva byla žlutá, někdy s druhem načernalého odstínu. Plinius se zmínil o bílém bodu na jeho hlavě, který mohl být překroucen jako čelenka nebo koruna. Jiní mluví o třech bodcích na baziliškově čele“.

Je zajímavé, že v heraldickém názvosloví anglicky mluvících zemí se ustálil termín cockatrice. Toto slovo se pravděpodobně poprvé objevilo kolem roku 1400 v díle Geoffreye Chaucera Povídky canterburské.

Autor se snažil odlišit mýtického baziliška, který byl původně zobrazován jako malý had s hřebenem na kohoutí hlavě od tvora údajně žijícího v Anglii připomínajícího napůl kohouta a napůl draka.

Neznalostí a především ignorováním těchto „fyziologických“ rozdílů středověkými autory tato dvě stvoření splynula v heraldického baziliška jehož vzhled se ustálil v dráčkovi s kohoutí hlavou a kohoutími případně dračími spáry.

Přesto však ve starých knihách pojednávajících o heraldických monstrech najdeme drobné rozlišení baziliška od cockatrice. V anglických erbech je bazilišek zásadně zobrazován s ocasem zakončeným malou dračí hlavou a tím se zásadně liší od cockatrice, která má ocas dračí.

Jako příklad cockatrice uvádím erb, který 4. 6. 1632 udělil Sir Richard St. George, král erbů zv. Clarenceaux, londýnskému radnímu, který spravoval vězení zv. Cornhill, Johnovi Langleyovi, blason: Štít stříbrno-zlatě polcený na něm černý bazilišek (cockatrice), zobák a nohy zlaté, lalok, hřeben a jazyk červený. Klenotem, na kolčí přilbě s černo-stříbrnou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly, je hradební koruna stříbrno-zlatě polcená a z ní vyrůstá černá hlava baziliška, zobák zlatý, lalok, hřeben a jazyk červený (The Visitation of London 1633, 1634, 1635, Vol. II., London 1883, s. 48). 

V moderní době tj. roku 1985 se bazilišek (basilisk) objevil jako jeden ze štítonošů erbu londýnského cechu obchodníků s uhlím (THE WORSHIPFUL COMPANY OF FUELLERS), blason: černý zpět hledící bazilišek se zlatým zobákem, lalokem, hřebenem a křídly, na zlatých pařátech jsou červené drápy, na konci ocasu je hlava dráčka chrlící z tlamy oheň. Bližší informace o erbu londýnských uhlířů viz kapitola Caretyne. 

Česká heraldika nijak neoplývá příklady použití baziliška na erbech rytířských rodů či v komunální oblasti. Přesto však najdeme ve starší době nejméně dvě rodiny, které se honosily baziliškem ve svých erbech, byli to především Strauchové z Chlumku. August Sedláček ve své sbírce pečetí zaznamenal pečeť Petra Straucha z Chlumku z roku 1448, na které je zobrazena obluda jejíž hlava připomíná spíše draka majícího na zádech ptačí křídla. Jiným příkladem baziliška v erbu je náhrobek Albrechta Straucha z Chloumku umístěného v kostele sv. Kateřiny ve Velvarech. V polovině 19. století byly obnoveny i barvy na zmiňovaném erbu, z dnešního pohledu poněkud nelogicky. Štít byl vymalován modře, erbovní znamení černou barvou a přikrývadla zlatě a červeně (J. Čermák, Štrouchové z Chloumku, in: Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, roč. VIII, Praha 1900, s. 30-33).

Dnes se v heraldické literatuře ustálil názor, že štít Strauchů byl černý a bazilišek zlatý s červenou zbrojí (V. Král z Dobré Vody, Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových, Praha 1900, s.141, 358. Zde autor popisuje klenot jako rostoucí, na náhrobku je jasně vidět erbovní figura stojící).

Jako klenot jej užívali Vlčkové z Přečiny (V. Král z Dobré Vody, Heraldika..., s.289, uvádí jako klenot zeleného draka) a Inglové z Hartenreytu, příklad baziliška z moderní doby poskytuje erb z roku 1889 rodiny Chlumecký-Bauer (Almanach českých šlechtických rodů, ročník 2005, s. 173-75, heslo: Chlumecký).

 

Rovněž rodina Wraždů z Kunwaldu se od 19. června 1759, kdy byl Jan Václav Wražda se svými strýci povýšen do stavu svobodných pánů pyšnila baziliškem ve svém erbu, blason: Štít čtvrcený se srdečním štítkem korunovaným knížecím kloboukem, červeným se stříbrným břevnem a zlatými iniciálami FIII, MT, LI. 1.-4. pole modré se zlatě korunovaný zlatým baziliškem stojícím na zelené trávě. 2.-3. pole červené se zlatým kosmým břevnem. Klenoty jsou tři, 1. zlatě korunovaný zlatý bazilišek, 2. paví kyta, 3. modro-stříbrně dělené orlí křídlo, přikrývadla červeno-zlatá a modro-zlatá. Štítonoši jsou dva zpět hledící stříbrní lvi (A. Sedláček, Českomoravská heraldika..., s. 157. A. von Doerr, Der Adel der Böhmischen Kronländer, Prag 1900, s. 244, A. Král von Dobrá Voda, Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, Prag 1904, s. 286. Almanach českých šlechtických rodů, ročník 2003, s. 440-41, heslo: Wražda z Kunvaldu).

 

Roku 1779 získal Antonín Josef Panosch erbovní list v souvislosti s povýšením do šlechtického stavu s titulem „von Kreuzinfeld“ se zlatým baziliškem bez nohou, blason: Štít zelený s hnědým křížem na stříbrném vršku, vpravo od něho zlatý bazilišek bez nohou, vlevo rytíř v brnění držící v pravé ruce obnažený meč špicí dolů. Klenotem, na korunované turnajské přilbě se zeleno-zlatými a zeleno-stříbrnými přikrývadly, je pár rozevřených orlích křídel dělených stříbrno-zeleně a zeleno-stříbrně a mezi nimi obrněná paže svírá kapra (A. Sedláček, Českomoravská heraldika..., s. 557, V. Král z Dobré Vody, Heraldika..., s. 369, Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2013, s. 351).

Zajímavým příkladem baziliška se honosili Matyáš Biskup, Václav Arpin a Jeremiáš Kemnicár. 24. dubna 1556 získali majestát, kterým jim bylo povoleno se psát „z Dorndorfu“ a byl jim udělen erb, blason: Štít zlatý s modrým baziliškem s křídly vzhůru vztyčenými mající panenskou tvář přir. barvy se zlatým čepcem. Klenotem, na kolčí přilbě s modro-zlatou točenicí a modro-zlatými přikrývadly, je figura ze štítu (A. Sedláček, Českomoravská heraldika..., s. 361, Časopis českého muzea, roč. 1904, s. 146.).

V západoevropské heraldice je více příkladů než u nás, na britských ostrovech je asi dvacet rodin, které mají baziliška ve svých erbech a na kontinentu zhruba dalších deset (T. de Renesse, Dictionnaire des Figures Héraldiques, Tome III., Bruxelles 1897, s. 124-125).

Lze říci, že heroldi někdy popisovali baziliška značně volně. Příkladem může být badge Johna Curzona z Croxallu, v hrabství Derby. V knize standart (Book of Standards) je zobrazen bazilišek na Johnově standartě s kohoutí hlavou, křídla a nohy má kohoutí, tělo dračí a na konci ocasu hadí hlavu. Při identifikaci tohoto monstra jsou odborníci zmateni, neboť jej považují za amfisbénu, přestože je popsáno v knize o tažení Jindřicha VIII. roku 1513 do Francie takto: „... a cockatryce displayed goulls with a hed in his tayll, his fette and his wattelles assur.“ (Rozkřídlený bazilišek červené barvy, hlava na jeho ocasu, pařáty, zobák a lalok modré).

Jistě nejkrásnějšími příklady jsou erby irského, původem normandského, rodu Nugent. Příslušníci této rodiny se usadili i ve střední a jižní Evropě. Větev Nugentů sedících na statku Killasonna v hrabství Longford založil William Nugent, šestý syn Christophera Nugenta, 14. barona z Delvinu (+1602) a jeho manželky Mary Fitzgerald, dcery Geralda, 11. hraběte z Kildare.

Prvním členem větve Killasonna, který bojoval v řadách císařské armády byl vnuk Williama Nugenta z Killasonny, Ignatius. Vstoupil do císařských služeb a sloužil u pěšího pluku “Laudon”, za své služby a válečné úspěchy byl ve Vídni 3. února 1786 povýšen do rytířského stavu spolu s incolátem v českém rytířském stavu (Saalbuch 250, 122.).

Druhou větví a bezesporu významnější, byli Nugentové z Dromengu, kteří se osobou Lavala Nugenta zařadili mezi nejvyšší nobilitu císařského Rakouska. Nugentové z Dromengu se ve střední a jihovýchodní Evropě rozdělili na dvě linie, hraběcí a knížecí, jejichž heraldika se v detailech v konečné fázi jejich biologické existence odlišovala.

Hraběcí větev vymřela roku 1930 osobou Johanna Antona Lavala hraběte Nugent-Pallavicini-Centurioni, blason: Štít polcený, pravá polovina štítu dělena, nahoře hermelínové pole se dvěmi červenými břevny, dole ve stříbrném poli zelený bazilišek s červenými křídly, jazykem, laloky a pařáty (Nugent), levá polovina štítu je tvořena stříbrnou hlavou štítu s černým trojramennýn křížem a pole štítu je zlato-modře šachováno ve třech řadách (Pallavicini). Na štítě spočívá markraběcí koruna a štít i s korunou je položen na hrudi zlatě korunovaného černého dvouhlavého orla s červenými jazyky, ve zlatých pařátech orel drží červenou pásku se stříbrným heslem DECREVI (Rakouské povolení ke spojení jmen a erbů rodů Nugent a Pallavicini bylo uděleno ve Vídni Johannu Antonovi Lavalovi hraběti Nugentovi 28. února 1901, diplom byl vydán 12. března 1901 ve Vídni, Almanach de Gotha, hraběcí řada 1902, s. 600).

Linie, kterou založil Laval Nugent, nazývaná knížecí vyhasla po meči roku 1940 vnukem zakladatele. Laval Nugent byl významným vojákem první poloviny 19. století a za své zásluhy byl mnohokrát odměněn (Rytíř řádu Zlatého rouna, 1816 římský kníže (Princeps Romanus), 1847 rak. hrabě Nugent von Westmeath).

Větev Nugentů z Dromengu, ze které pochází i Laval Nugent odvozuje původ od Richarda Nugenta, 1. hraběte z Westmeath. Z roku 1620 se dochoval v úřadu irského herolda (Ulster office) pohřební štít 14. barona z Delvinu, kde je zobrazen rodový erb, blason: Štít rozdělený na šest polí, 1. pole Nugent, 2. pole zlato-červeně čtvrcené s lemem pokrytým popelčinou (FitzJohn), 3. pole stříbrné červený drak (Drake), 4. pole stříbrné s černou sníženou krokví provázenou třemi uzavřenými modrými poháry, 5. pole červené se sedmi proraženými zlatými routami v postavení 3-3-1, 6. pole zlaté a červený fret. Klenot na přilbici s červeno-stříbrnou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly bazilišek se zvednutými křídly zelený s červenými pařáty, hřebenem a zatočeným ocasem. Štítonoši dva baziliškové. Heslo: DECREVI.

Roku 1816 při povýšení generála Lavala Nugenta na římského knížete (Papežský knížecí titul nebyl nikdy v Rakousku-Uhersku generálu Nugentovi uznán a roku 1847 byl odškodněn rakouským hraběcím titulem) byl jeho erb popsán takto, blason: Štít čtvrcený, 1. pole hermelínové se dvěmi červenými břevny (Nugent), 2. pole zlato-červeně čtvrcené s lemem potaženým popelčinou (FitzJohn), 3. pole stříbrné s přirozeným drakem (Drake), 4. pole modré se stříbrnou sníženou ostnatou krokví provázenou třemi stříbrnými merletami. Na štítě je položena hraběcí koruna. Štítonoši jsou dva zelení baziliškové s červenými křídly, hřebeny, laloky a drápy. Heslo na červené pásce stříbrně DECREVI. Vše je položeno na knížecím plášti s knížecí korunou. 

 

Autor: heraldikaerby

Štítky: Bazilišek, heraldická-monstra, heraldická-znamení, erby-české-šlechty, rodová-heraldika

Sponzoruje: http://www.pronajem-eshopu.com/