Doporučujeme
rodinny-erb.jpg

Rodinný erb

cena dohodou
Návštěvy:
Today: 16All time: 141330

Erby-české-šlechty-Deveroux

Celá řada irských emigrantů sloužících v nejrůznějších evropských armádách byla osobnostmi velmi zajímavými z nejrůznějších hledisek. Walter Deveroux proslul nejen v některých bitvách, ale především se smutně zapsal do českých dějin vraždou vévody frýdlantského, Albrechta Eusebia z Valdštejna.

Způsob psaní jeho jména působil písařům počátku 17. století značné nesnáze a proto v různých pramenech čteme: Ebrox, Ebroux, Deberou, Debrox, Deuroux, Deverox, Devereux, Devroux, D´Ibrox či De Verouse. Na některých archiváliích se dochoval jeho podpis, Walter Deverous. V britské genealogké literatuře se dočteme, že Deverous je jméno anglického šlechtického rodu, o němž první zprávy pocházejí až z normandských dob a snad je odvozeno od starobylého normandského města Evreux (F. L. Rieger: Slovník naučný, díl 2, Praha 1862. s. 155).

V knihách pojednávajících o anglické šlechtě resp. o šlechtě Velké Británie lze najít několik rodin nesoucích jméno Devereux resp. Deveroux, které se psaly podle svých statků of Salisbury, Hereford, Essex, Chester, Ballymagir nebo Ballyrankin (Sir B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales..., London 1884, s. 282). 

Dodnes není přesně známo odkud Walter Deveroux pocházel. V knize, kterou napsal Cavenagh: Irish Colonels Proprietors of Imperial Regiments. J. Royal Society of Antiquaries of Ireland, Dublin 1927, autor uvádí, že Walter pravděpodobne pocházel z rodiny Devereux of Ballymagir usazené v hrabství Wexford a že odešel do Evropy jako kadet.

První rodinou, která užívala příjmení Devereux resp. d´Evereux (v některých dokumentech je jméno psáno le Ewrus) byla mladší větev rodu normandských vévodů a odvozovala svůj původ od legendárního zakladatele Normandského vévodství Vikinga Rolla Rangvaldssona, zemřelého roku 932. Do Anglie se dostali bratři Walter a Robert, synové Waltera, hraběte de Rosmar, spolu s invazními vojsky svého příbuzného Viléma Dobyvatele a získali panství Salisbury v hrabství Wiltshire. Walterův vnuk Patrick zastával úřad komořího královny Matyldy, ta jej roku 1149/53 povýšila na hraběte ze Salisbury. Hrabě Patrick byl roku 1167 zavražděn Guyem de Lusignan a majetek a titul zdědil jeho syn William d´Evereux, 2. hrabě ze Salisbury, který zemřel roku 1196 bez mužských potomků. Jediné Williamovo dítě byla dcera Ela, která se provdala za nelegitimního syna krále Jindřicha II., Williama zvaného Longespee (Longsword, Dlouhý meč). Díky tomuto sňatku připadl majetet a titulu hrabat ze Salisbury na potomky Williama de Longespee, kteří jej drželi do roku 1256/7, kdy smrtí jeho vnuka zanikl.

William, pátý potomek Roberta, mladšího syna Waltera, hraběte de Rosmar se účastnil rebelie baronů proti anglickému králi Jindřichu III. a byl zabit 4. srpna 1256 v bitvě u Eveshamu. Walter Deverois, jeho prapravnuk měl dva syny, staršího Johna Deverois, jehož stejnojmenný syn John bojoval spolu s Edwardem, knížetem z Walesu zv. Black Prince ve Španělsku a byl roku 1385 přijat mezi rytíře řádu Podvazku, kromě toho byl královským komořím za Richarda II. Mladší syn se jmenoval William a od něho můžeme sledovat souvislou řadu rodu Devereux of Hereford do dnešní doby.

 

Rodina Devereux v Irsku.



Zakladatelem irské linie rodu byl Phillip Devereux pocházející z mladší větve potomků normandského vévody Rolla usazených v Anglii v Herefordu a byl jedním z těch anglo-normandských rytířů, kteří provázeli Strongbowa na jeho misi do Irska. Panství Ballymagir a s ním související území mezi Kilmore Quay a Duncormickem se stalo majetkovou základnou nového rodu.

Prvním Devereuxem, který je v záznamech uveden roku 1260 jako majitel hradu Ballymagir je vnuk předešlého, Sir Stephen Devereux. Hrad bylo významné přednormandské opevněné sídlo, v irštině se jmenovalo Baile na Gorai což volně přeloženo znamená město zajíců (G. O´C. Redmond, An Account of the Anglo-norman Family of Devereux of Balmagir, County Wexford, Dublin 1891). 

Roku 1599 navštívil Ballymagir Robert Devereux, hrabě z Essexu a pasoval na rytíře hlavu domu Ballymagir, Jamese Devereuxe. Tím symbolicky potvrdil společný původ anglických a irských větví rodiny. V té době se původně jednotná irská rodina již rozdělila na několik větví, např. Sallystown, Battlestown, Adamstown, Taghmon, Coolhull, Carrigmannon, The Deeps, Ballyshannon a Tomhaggard.

 

WALTER DEVEROUX.



Kdy a kde se náš smutný hrdina narodil není známo. Anglická resp. irská genealogická literatura se o jeho existenci nezmiňují. První zprávy o Walterovi jsou tedy až z roku 1613. Je to potvrzení datované 20. června 1613 ve Vídni, v němž Walter Deveroux svědčí, že z rozkazu Roberta Gordona přijal od Edmonda O´Kennedyho 50 rýnských zlatých. Podpis příjemce je opatřen pečetí s erbem. Na této pečeti i na několika dalších, které se dochovaly, bohužel není znát přesný obraz erbu. Přesto díky znalosti erbů Devereuxů of Hereford a Devereuxů of Ballymagir, které se liší jen v drobnostech jsme s jistou dávkou přesnosti schopni rekonstruovat Walterův erb, o kterém se zmíníme později.

Záznamy uložené ve vídeňském válečném archivu říkají, že Walter Deveroux v roce 1632 sloužil jako kapitán a pobočník velitele pluku dragounů Waltera Butlera. Napjatá situace v třicátých letech 17. století vyvrcholila vraždou vévody frýdlantského, Albrechta z Valdštejna. Velitel dragounského pluku v generalisimově vojsku Ir Walter Butler se po dohodě s polním maršálem Ottaviem Piccolominim rozhodl vsadit na císaře a překazit vévodovy velezrádné plány. Butler slíbil Gallasovi, dalšímu ze spiklkenců, že císařův rozkaz vykoná a Valdštejna buď zajme nebo zavraždí. Pro svůj záměr získal důstojníky Trčkova pluku Johna Gordona a Waltera Leslie. Spiklenci se dohodli, že Gordon jako velitel chebského hradu pozve 24. února 1634 vévodu a jeho přívržence k masopustní hostině na hrad. Gordon téhož dne dovolil tajný vstup do města několika důstojníkům Butlerova pluku. Byli to: podplukovník Robert Geraldino (FitzGerald) a setníci Walter Deveroux, Dionýz MacDaniel (Macdonald) a Hermann Edmund van der Burg (de Burgh, Bourke). S nimi zároveň přišlo 100 dragounů ze stejného pluku a 100 vojínů starosaského pluku. Za zlikvidování Valdštejna slíbil Butler dobrou odměnu. Podplukovník Geraldino měl dostat 2.000 tolarů, každý ze setníků po 1.000 tolarech a každý vojín po 500 tolarech. Byla to suma veliká, hodná významu vévody frýdlantského. Tisíc římských tolarů se rovnalo dvěma a půl tisíci zlatých, což v tehdejší době znamenalo pět let klidného, bezstarostného života.

K hlavní akci v zámku bylo připraveno 36 Butlerových dragounů pod velením Geraldina a Deverouxe. Průběh bitky byl již mnohokrát popsán a proto se jím nebudeme zabývat (J. Janáček, Valdštejn a jeho doba,). Nečekaná násilná vévodova smrt znamenala pro mnoho jeho příznivců naprostou katastrofu, na druhé straně odpůrci Albrechta z Valdštejna nabyli fantastického jmění. Celkový majetek, který byl zabaven vévodovi a jeho stoupencům byl odhadnut na 12-13 milionů zlatých uložených převážně v nemovitostech (T. J. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, část drzhá, Praha 1883).

Mezi obdarovanými byl i Walter Deveroux, který dostal ihned po činu slíbenou odměnu 1.000 tolarů a byl povýšen na plukovníka. Když Walter viděl, kolik lidí z jeho činu mělo prospěch, dožadoval se ještě nějaké zvláštní odměny. Neuspěl však ani při osobní návštěvě u dvora ve Vídni roku 1635. Několikrát žádal dopisem o odměnu ve formě panství v Čechách nebo ve Slezsku. Teprve 20. prosince 1635 císař nařídil místodržícím, aby byl Walter Deveroux přijat za obyvatele Království českého, když před tím složil přísahu ve dvorské kanceláři. 29. května 1636 postoupil císař Walteru Deverouxovi statky Krchleby s tvrzí, vsí s poplužním dvorem, pivovarem, mlýnem na řece Klejnárce, lesy a rybníky, Dobrovítov a Chlum, vše v odhadní ceně 76.795 rýnských zlatých. Protože cena statků převyšovala výši odměny měl Deveroux uhradit stanovené odměny i svým společníkům v Chebu.

Roku 1634 na Štědrý den zemřel Walter Butler krátce po bitvě u Nordlingen, ve které byl lehce raněn i Deveroux. Roku 1635 bylo velení Butlerova pluku svěřeno Deverouxovi. Se svým plukem se pohyboval po válčištích celé Evropy. Roku 1635 byl v Augsburgu, Breisachu a také v Lotrinsku a u Belfortu. Roku 1636 bojoval ve Francii a pak v jižním Německu. Potom táhl na sever do Duryňska, Saska a Pomořan proti Švédům vedených Wrangelem a Banerem. V roku 1638 bojoval v Mecklenbursku a u Braunschweigu a ve Westfálsku. V květnu 1639 se se svými vojáky dostal do Čech a na podzim jeho pluk ležel u Prahy. S bídou a hladem v Čechách se přirozeně také objevily i infekční choroby. Po skončení války se v září 1639 v Praze skutečně objevil mor. Padlo mu za oběť 18.000 křesťanů a 10.000 židů. Infekci zavlekli do Prahy pravděpodobně vojáci, kteří tu byli posádkou. Mnoho nemocných bylo ošetřeno v Klementinu, kde se snad nakazil i Walter Deveroux, který koncem roku 1639 na mor v Praze zemřel. Jako valná většina u nás žijících Irů byl pohřben v Hybernském klášteře. Ve své závěti sepsané krátce před svou smrtí 28. prosince 1639, ve které projevil přání být pohřben v kostele sv. Ambrože u Hybernů, odkázal veškerý majetek svému jedinému synovi Walterovi a na klášter pamatoval částkou 8000 zlatých (J. Pařez, H. Kuchařová, Hyberni v Praze, nakladatelství Oswald 2001, s. 18).

O rodinných poměrech Waltera Deverouxe je známo velmi málo. Manželku neznámého jména zanechal doma v Irsku. Jméno jediného syna Waltera je známé, ale není jasné kdy a kde se narodil. Walter mladší to jako dědic neměl lehké. Zdědil sice panství, ale i spoustu dluhů. Nemohl dostát všem závazkům a proto roku 1650 jeho statky převzal hlavní věřitel Ferdinand Raubenhaupt ze Suché.

O dalších osudech Waltera ml. Deverouxe není mnoho známo, je jisté, že v armádě nesloužil a žil pouze z penze po otci z roku 1653. Po smrti Ferdinanda III. roku 1657 bylo vyplácení penze zastaveno. Listina z 20. února 1675 uložená ve Státním archivu avšak říká, že dvorská kancelář mu ponechává 200 zlatých ročně po otci. Poslední zpráva o Walterovi ml. je nová žádost o podporu z roku 1677. Jak byla poslední žádost vyřízena a kdy mladší Deveroux zemřel není známo. Jeho závěť se v mnohém podobá otcově. Vykonavatelem závětí obou Walterů byl rodinný přítel hrabě Gall of Gallstown. Walter mladší zemřel svobodný a bezdětný a dispozice k pohřbu svěřil kněžím hyberského kláštera.

 

Rodový erb.

 

Erb rodiny Devereux je prastarý a vcelku dobře známý, blason: Štít stříbrný s červeným břevnem, v hlavě štítu tři červené kotoučky zv. torteaux (Torteaux je malý červený kotouček, původně třešňový koláč. Termín se začal používat ve francouzských středověkých erbovních rolích a takto nazvaná heraldická figura symbolizovala svatou hostii. H. Gough, A Glossary of Terms used in British Heraldry, Oxford 1847, J. Woodward, A Treatise on Heraldry British and Foreign, Vol. I., Edinburgh and London 1896, s. 201). 

Irské větve rodiny začaly užívat štít hermelínový s červeným břevnem a v hlavě štítu třemi červenými kotoučky (Sir B. Burke, The General Armory of England, Scotland, Ireland and Wales..., London 1884, s. 282, heslo Devereux (Ballymagir)). Tento erb byl zaznamenán v heraldických a genealogický vizitacích hrabství Wexford roku 1618, při té příležitosti byl rovněž popsán klenot jako přirozený jelen v chůzi.

Na několika dochovaných pečetích Waltera st. Deverouxe s velmi těžko rozeznatelnými erby, je možno odhadnout štít pokrytý hermelínem s břevnem a třemi kotouči v hlavě štítu. Walter ml. Deveroux se stejně jako jeho otec podepisoval podle ostrovní tradice jako baron of Kirklen (Krchleby). Na nejasné pečeti je vidět štít pokrytý hermelínem s břevnem, v hlavě štítu tři kotouče. Dále se možno s trochou fantazie rozeznat štítonoše, snad jeleny (původní erb větve Ballymagir má jelena v klenotu) či psa talbota a jelena (štítonoši hrabat z Essexu a viscountů Herefordů). Na korunované přilbě je půlměsíc otočený napravo. Po stranách klenotu jsou písmena W D. Barvy erbu a přikrývadel lze doplnit podle irské předlohy.

Autor: heraldikaerby