Doporučujeme
rodinny-erb.jpg

Rodinný erb

cena dohodou
Návštěvy:
Today: 23All time: 157408

Britská-emigrace-do-střední-Evropy

Kulturně politické styky mezi českými zeměmi a britskými ostrovy mají starou tradici, i když se zpočátku omezovaly jen na jednotlivé případy. Soustavnějšími se staly od prvé poloviny 14. století. Někteří vzdělanci pocházející z Čech byli ve spojení s arcibiskupem Richardem Fitz-Ralphem z irského Armaghu, který byl profesorem a místokancléřem university v Oxfordu (K roku 1332 se uvádí Richard FitzRalph jako kancléř Balliol College, University of Oxford, založené již roku 1263).

Později se rozvinuly též styky i s jinými pedagogy a profesory jejichž práce se staly v Praze známé a velmi populární (např. John Wykliff aj.). K prohloubení styků Anglie a Čech došlo zejména po svatbě dcery císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, Anny s anglickým panovníkem Richardem II. Princezna Anna slavnostně, v mohutném průvodu, vjela do bran Londýna 18. ledna 1382 a čtyři dny poté se vdala a následně byla korunována na anglickou královnu. Mladá panovnice prý měla velký vliv na duchovní život svého manžela. Král Richard se uvádí jako první anglický vládce, který uměl číst a psát.

Princezna Anna Česká byla dcera císaře a krále Karla IV. Lucemburského a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Narodila se v Praze 11. května 1366 jako nejstarší z dětí svých rodičů. Zemřela bezdětná před 3 červnem roku 1394 na zámku Sheen. Erb královny Anny Anglické, blason: Štít třikrát polcený, 1. pole modré se zlatým křížem provázeným pěti zlatými merletami (symbol anglického krále sv. Edwarda Vyznavače), druhé pole je čtvrceno modro-červeně, první a čtvrta čtvrť poseta zlatými liliemi (anglický nárok na francouzský královský titul), druhá a třetí čtvrť tři zlatí angličtí leopardi pod sebou s modrou zbrojí, poslední třetí pole je opět čtvrceno, první a čtvrtá čtvrť je zlatá s černým císařským jednohlavým orlem a druhá a třetí čtvrť je červená s českým stříbrným zlatě korunovaným lvem se dvěma ocasy a zlatou zbrojí. Huxford J.F., Honour and Arms, London 1984, Bejblík A. Shakespeare a dobrá královna Anna, Vyšehrad Praha 1989, Brewer D., Chaucer a jeho svět, Odeon Praha 1978).

Vliv dvora Richarda II. na společenský život v Čechách byl jistě značný, lze jej doložit i založením Řádu českého krále, zv. Točenice či úžasným rozmachem uměleckých řemesel. Stejně tak projevy heraldiky (např. některé městské erby udělené za vlády krále Václava IV.) byly za vlády Lucemburků plně srovnatelné se západní Evropou.

V pozdější době, za konfliktů krále se šlechtou se národnostní spory (vzpoury ve Walesu a Skotsku) vyostřily natolik, že kontakty mezi britskými ostrovy a Čechami zeslábly (Zajímavým příkladem účasti anglické šlechty na dění v Čechách v druhé polovině 15. století je listina uložená v archivu Národního muzea v Praze pod sign. F20 a-České Budějovice, která informuje o pobytu anglického šlechtice Johannese Roda z Winshorne v Českých Budějovicích roku 1469. Johannes Rod je v ním představen jako spojenec Zdeňka ze Šternberka, vůdce Zelenohorské katolické jednoty v boji proti králi Jiřímu z Kunštátu a Poděbrad).

Teprve Rudolfínská Praha konce 16. století, tak přitahující četné cizince, přispělak oživení minulých svazků a spojení. Do Prahy odcházeli duchovní (jezuité), kupci, vojáci, diplomaté, emigranti i podvodníci.

Do skupiny emigrantů, která rozhodně nepatřila k nejmenším se počítá i rodina anglická Vestonů, jejichž dcera Alžběta Jana, zvaná Vestonie, se stala nejvýznamnější básnířkou a literární osobností pozdního humanismu v českých zemích.

Za povstání českých stavů proti císaři Ferdinandu II. v letech 1618-1620 společně s vojskem povstalé české šlechty bojoval i anglo-skotský pluk pod velením Sira Andrewa Graye či skotští mušketýři podplukovníka Sira Johna Setona.

Také ve službách císaře Ferdinanda II. najdeme vojáky z britských ostrovů. Byla to brigáda „irských knechtů“ ze španělského Nizozemí (dnešní Belgie), která bojovala ve španělských službách. Brigádu tvořily dva pěší pluky a jejím velitelem byl pozdější hrabě Karel Bonaventura Buquoy.

Po nešťastné bitvě na Bílé hoře se všichni vojáci nevrátili zpět do Flander a někteří z nich v Čechách zůstali. Rádi pak sloužili v armádě Valdštejnově, protože tam bylo vždy včas postaráno o stravu a žold. Z té doby je všeobecně znám dragounský pluk Waltera Butlera. Tato jednotka, jmenovitě její setník, Ir Walter Devereux, sehrál neblahou úlohu při vraždě generalisima Albrechta z Valdštejna v únoru roku 1634.

Z konfiskace ohromného majetku frýdlantského vévody a jeho přátel měli zisk i někteří Irové a Skotové. Získali společenská postavení, polepšení erbů a povýšení do vyšších stavů, české inkoláty a v Čechách se usadili.

Britské ostrovy byly v 17. a 18. století zmítány značným neklidem. Dnes téměř po čtyřech stech letech se nám jeví nástup Jakuba IV. Skotského na trůn v Anglii (zde vládl jako král Jakub I. Stuart) plně v kontextu pozdějších událostí.

První polovina 17. století je, jak pro Evropu tak pro Britské ostrovy, obdobím nekonečných válek a ukrutností. V Anglii, Skotsku a Irsku vrcholí období konfliktů mezi králem, parlamentem a národnostních sporů halených do hávu náboženského fanatismu bezprecedentním aktem - popravou krále Karla I. Stuarta (Samozvaný tribunál, který se nazval Nejvyšším soudem (High Court of Justice), zasedl ve Westminster Hall 20. ledna 1649, aby soudil krále bez jakéhokoliv zákonného podkladu. Soudu, který tvořilo 60 členů, předsedal právník jménem Bradshaw. Král byl přiveden ze Svatojakubského paláce (St. James´s Palace - sídla anglických stuartovských králů) a byl obviněn z tyranie a rozpoutání války proti svému lidu. Proces byl ukončen po sedmi dnech a rozsudek zněl - smrt. Tři dny poté 30. ledna 1649 byl před palácem Whitehall Karel Stuart sťat. W. F. Collier: History of the British Empire, London 1904, A. Maurois: Dějiny Anglie, kniha pátá, Lidové noviny Praha 1993) a sesazením vládnoucí dynastie z anglického trůnu (V březnu 1649 parlament zrušil Sněmovnu lordů a úřad anglického krále jako “zbytečné, obtížné a pro svobodu lidu nebezpečné”. V Anglii zavládla vojenská diktatura. Ve Skotsku královražda smířila presbyteriánskou církev se šlechtou v nenávisti k Angličanům, protože sáhli na život panovníkovi původem skotské dynastie. Kníže z Walesu byl ve svých devatenácti letech prohlášen králem Karlem II. Cromwell však Skoty roku 1651 v bitvě u Worcestru rozdrtil a mladý král musel uprchnout do francouzského exilu. Změna politických poměrů se odrazila i na státní heraldice. Oliver Cromwell jako Lord protektor Anglie, Skotska a Irska začal používat na své velké pečeti nový znak, který byl složen z vlajkových obrazů, které byly původně užívány v jednotlivých zemích. Blason: Štít čtvrcený s černým srdeční štítkem se stříbrným lvem ve skoku (rodový erb rodiny Cromwellů, který se připomíná v knize Visitation of Northamptonshire and Huntingtonshire roku 1565 jako erb Sira Henryho Cromwella, též zvaného Williams, Oliverova děda. Jméno Williams naznačuje původ rodiny ve Walesu), 1.-4. pole ve stříbře červený kříž sv. Jiří (Anglie), 2. pole modré se stříbrným ondřejským křížem (Skotsko), 3. pole modré se zlatou harfou krále Davida se stříbrnými strunami (Irsko, harfa se jako symbol Irska vyskytuje snad již ve 14. století v jistém francouzském erbovníku, anglický král Jindřich VIII. užíval první korunovanou irskou harfu na rubu svých stříbrných mincí). Klenotem na přilbě shodné s královskou je anglický zlatý leopard korunovaný tzv. imperiální korunou, krydla byla černá podšitá hermelínem. Přilba na rozdíl od královské byla barvy oceli se zlatým kováním. Za pravého štítonoše byl užit anglický zlatý lev a za levého waleský červený drak se zlatou zbrojí. Mot-to: PAX QUAERITUR BELLO.  L. Schmid, Irská emigrace do střední Evropy v 17. a 18. století in: Sborník historický č. 32, Praha 1985, Wyon, Great Seals of England, 95, Plate 32. St. John Hope, Heraldry for Craftsmen a. Designers).

Počátkem 17. století se na Britských ostrovech vytvořila velmi složitá náboženská situace. Některé skupiny obyvatelstva ve svém odporu k jakékoliv státní církvi šli tak daleko, že bylo pro ně jediným řešením odejít do emigrace (V roce 1604 král Jakub musel vyloučit z církve 300 puritánských pastorů, kteří odmítali dodržovat anglikánský ritus. Král sám byl vychován jako kalvinista. Tento akt byl záminkou k vzájemnému rozchodu tří proudů v anglikánské církvi. První skupina představující vysoký anglikánský klérus byla nejméně vzdálena od římsko-katolické církve a bez reptání přijala tudorovský anglikánský rituál. Druhá skupina zvaná strana presbyteriánská, byla nekonformní se snahou anglikánskou církev reformovat. A poslední skupina zvaná independenti (nezávislí) odmítala uznat jakoukoliv státní církev ať byla anglická nebo skotská. Někteří z nich šli ve své úctě k osobní svobodě tak daleko, že zrušili křest dětí a příslušníky své komunity křtili až v dospělosti, kdy člověk již dosáhl schopnosti svou víru pochopit - byli to Baptisté) a v roce 1608 mnozí z nich odešli do Holandska, ale i tam nejfanatičtější a nejpřísnější protestanté nenašli mnoho pochopení a byli znepokojováni svým okolím (V roce 1620 se skupina nejpřísnějších independentů vrátila zpět z Holandska do Anglie, aby se v přístavu Southamptonu nalodila na legendární loď Mayflower, která poutníky měla dopravit do Ameriky. Prvních 120 vystěhovalců se mělo usadit v severní části území patřící Virginské společnosti (založena roku 1606, kdy skupina londýnských spekulantů získala královské privilegium k založení obchodní společnosti). Díky nepříznivým povětrnostním podmínkám loď přistála severněji v oblasti, která dnes nese jméno Nová Anglie. V dalších letech se k prvním osadníkům připojily tisíce dalších puritánů, neboť podmínky života ve staré vlasti nebyly pro ně nijak příznivé).

Náboženské a nikdy nekončící války potřebovaly nepřetržitě novou krev, doplňovat lidský materiál bylo třeba stále. Dobrodružná povaha šlechtické mládeže a u Skotů-protestantů či Irů-katolíků důvody politické ulehčovaly verbířům armád všech evropských mocností jejich práci.

Protestantští Skotové a Angličané směřovali zejména na sever Evropy do Dánska a Švédska a v nemalé míře i do Ruska (Emigrační počty nebyly nikterak zanedbatelné. Švédský král Gustav Adolf v letech 1621-1626 přijal do svých služeb téměř 10 000 Skotů. Potomci některých z tehdejších emigrantů žijí v severských královstvích dodnes, např. Douglasové, Sinclairové, Hamiltonově či Spensové).

Angličané v postupně obsazovaném Irsku bezohledně kořistili. Pronásledování jeho katolických obyvatel mělo za následek ohromnou emigrační vlnu. První masivní irská katolická emigrace se dostavila v polovině 17. století po příměří v Kilkeny (květen 1652), kdy odešlo na pevninu asi 32 000 mužů (Koncem roku 1649 přistál Oliver Cromwell v Dublinu v čele armády složeného z oddílů zkušených bojovníků. Hlavní cíl byl rozdrtit irská vojska dříve než zasáhnou Skotové, kteří se rozešli s anglickými stoupenci parlamentu nebo princ Rupert Český, (druhý syn Zimního krále Fridricha Falckého) vévoda z Cumberlandu a Karel II. Poslední irské oddíly kapitulovali v květnu 1652. Všichni, kteří se neprovinili vraždou a dobrovolně se vzdali, dostali povolení opustit Irsko. Na 34.000 mužů využilo této možnosti a vstoupilo do služeb katolických států na evropském kontinentě. T. W. Moody, F. X. Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T. A. Jackson, Dějiny Irska, Svoboda Praha 1951) a většina vstoupila do armád evropských mocností.

K dalšímu masovému odchodu mužské populace z Irska došlo ke konci století v roce 1691, kdy zemi opustilo dalších asi 19 000 mužů (Roku 1690 zahájil anglický král Vilém III. Oranžský vojenské operace proti skotským jakobitským povstalcům, příznivcům sesazeného krále Jakuba III. Kampaň byla zakončena vítězstvím 36 000 mužů maršála Schomberga nad Jakubovou 25 000 armádou 1. července (podle nového kalendáře 12. července) u brodu v Oldbridge na řece Boyne. Poté se válka vlekla ještě jeden rok, kdy byla podepsána tzv. limerická smlouva, podle které dostal neomezený počet irských bojovníků povolení bojovat ve Francii. Patrick Sarsfield, hrabě z Lucanu poté v čele asi 14 000 mužů opustil Irsko. T. W. Moody, F. X. Martin a kolektiv, Dějiny Irska, Lidové noviny Praha 1996, T. A. Jackson, Dějiny Irska, Svoboda Praha 1951.M. Barthorp: The Jacobite Rebellions 1689-1745, Men-at-Arms Series, London 1982).

Angličané jim zabírali půdu, která byla přidělována anglickým či skotským osadníkům. Irové nesměli nosit zbraně, neměli hlasovací právo, nesměli být členy veřejných spolků, pracovat ve státní službě, pokud možno byly zakázány sňatky mezi katolíky a protestanty, nebylo povoleno studium jejich dětem apod. Navíc Irové museli platit zvláštní daně. Současnou řečí lze říci, že byli zbaveni základních občanských práv.

Trestní zákoník (Penal Code) byl vůči katolíkům neuvěřitelně tvrdý. Z politických důvodů také ze Skotska v tu dobu odcházelo mnoho mladých mužů. Jejich cílem bylo nejčastěji Švédsko, kde vstupovali do královské armády.

V prvé polovině 17. století to bylo zprvu 3 000 a krátce poté dalších 6 000 mužů. Někteří zůstali, jiní se později dostali přes Polsko do Ruska, Čech a Rakouska. Byly to stovky důstojníků a poddůstojníků a tisíce skotských a irských vojáků, kteří se účastnili prakticky všech bitev nejen v tehdejší Evropě, ale i v Americe, severní Africe a západní Indii.

Ve vojenských útvarech císařských armád byla vždy po stránce národnostní velmi pestrá společnost. Tak např. v Trčkově pluku sloužilo hodně Skotů, z nichž nejznámější byli John Gordon a Walter Leslie, kteří se společensky „zviditelnili“ svou účastí na chebské vraždě v roce 1634.

Majitelé některých pluků císařské armády byli cizinci. První z nich byl v roce 1630 James (Jakub) Butler, “strýc” známého Waltera hraběte Butlera. Také Skot Thomas Henderson v roce 1637 vlastnil jeden císařský pěší pluk.

Nejbližším útočištěm irských emigrantů byl celý evropský kontinent. O dějinách těchto „divokých hus“ (Wild Geese) existuje dosti rozsáhlá literatura, ale jen málo pozornosti bylo dosud věnováno té části irské emigrace, která směřovala do střední Evropy, konkrétně do Čech resp. dědičných zemí.

Tehdejší irské vystěhovalce přicházející na evropský kontinent můžeme zhruba rozdělit do tří skupin. Předně to byli katoličtí kněží, předně členové misionářského řádu františkánů (bosáků). Dále to byli ti, kteří hledali obživu ve vojsku. Do této skupiny patřili lidé bohatší, příslušníci různých stupňů tehdejší šlechty, kteří měli dostatek hmotných prostředků na cestu a na částečné živobytí na kontinentě a konečně také na zakoupení důstojnického patentu. Do této skupiny lze rovněž zařadit námořníky, kteří podobně jako vojáci sloužili v cizích službách.

Ve třetí skupině byli emigranti, kteří chtěli studovat na některé evropské universitě, protože doma jim nebylo navštěvovat vysoké školy dovoleno. Nejvíce irských a skotských emigrantů se uchylovalo pod křídla významných katolických mocností, hlavně Španělska, Francie a Rakouska. Přesto se však s Iry a Skoty setkáváme v tehdejší době ve všech evropských armádách. Jako námezdní vojáci se všude osvědčovali. Byli to udatní dobrodruzi, kteří často přezírali riziko, v odvážných vojenských akcích bylo na ně spolehnutí, rozkazy nadřízených plnili naprosto spolehlivě. Jejich loajálnost ke španělské, francouzské či rakouské vládě utvrzovala jejich hluboká oddanost katolické víře.

Určité potíže však někdy způsobovala jejich povaha, Irové byli snadno vznětliví, prudcí a svárliví a jejich spory velmi často končily rvačkou nebo soubojem. Např. císařská vláda, po stránce politické, nikdy s ostrovními emigranty neměla vcelku žádné potíže.

V letech 1683-1699 celá Evropa pomáhala císařským vojskům v boji proti Turkům valícím se přes Balkán do nitra střední Evropy. Přicházeli i muži z Britských ostrovů, jen francouzský král Ludvík XIV. byl v opozici proti Habsburkům. Když se později rozhořela mezi Rakouskem a Francií válka, docházelo u některých císařských pluků ke vzpourám irských, resp. skotských vojáků, kteří odmítali bojovat proti francouzskému králi, který byl přítelem jejich krále Jakuba.

Hlavní oporou irské emigrace v Čechách byl irský řád františkánů, usazený v Praze roku 1629 ve starém klášteře na rohu Horské ulice, později přejmenované na Hybernskou. Členy tohoto řádu byli v Praze výlučně Irové. Jejich hlavní snahou a posláním byla misie v jejich domovině. Proto v klášteře probíhala výuka misionářů, kteří se pak vraceli zpět do Irska.

Styk řádu s anglicky mluvícím světem a se zámořím zvyšoval jeho prestiž v očích cizí, v Čechách usazené šlechty. Zbohatlé rody i jedinci se stávali mecenáši řádu, např. dělostřelecký generál Jan Zikmund hrabě Maguire v roce 1704 věnoval peníze na výstavbu východního klášterního křídla a Ondřej Hamilton na výstavbu křídla severního.

Irové a Skotové přicházeli do Čech ne jako vítězní vojáci do poražené země, která v době jejich příchodu znovunastolením Habsburků prožívala hluboké utrpení. Emigranti opustili svůj domov pro katolické náboženství, které v 17. a 18. století bylo vnucováno, často i silou, českému národu. Ve většině případů nebyli majiteli pozemků, takže s prostým lidem obyčejně nepřicházeli do styku. Ostatně by mu ani nerozuměli, kromě své mateřštiny hovořili vesměs špatně německy a ti co studovali na universitě se dorozumívali latinsky, jak bylo tehdy zvykem v učených vrstvách obyvatelstva.

Prakticky z každé irské rodiny a většiny skotských klanů, jejichž příslušníci žili na kontinentě, byl vždy jeden nebo více členů ve službách španělských, francouzských či rakouských. Například z příslušníků později hraběcího rodu Walsh-Wallis celkem 29 mužů sloužilo v císařské armádě, od nejnižších hodností praporčíka až po hodnosti nejvyšší.

Největší počet vojáků však dodal císařské armádě rod O´Donnellů. Bylo jich více než 35 od počátku 18. století až po I. světovou válku a další členy rodu můžeme najít i v německém wehrmachtu za II. světové války.

Císař Karel VI. od svého pobytu ve Španělsku podporoval rozvoj námořnictva a námořní obchod. Zřízení císařské rakouské flotily bylo rovněž dílem Irů. Byl to George Forbes z Granardu, ze starobylé mořeplavecké irské rodiny (větev skotského horalského klanu Forbesů), který vybudoval základ pro moderní loďstvo Habsburské monarchie. Po něm pak v císařské maríně sloužila celá řada irských námořníků a důstojníků, kteří tu dosáhli nejvyšších hodností.

Jiná část irské emigrace měla vztah k pražské universitě. Nejvíce irských studentů bylo zapsáno a studovalo v letech 1720-1760. Za období 1651-1783 na lékařské fakultě pražské university tvořili studenti z Irska celých 8,88% všech posluchačů. Ostatních cizinců bylo 20,65%.

Na příliv irských studentů měli nesporný vliv její irští profesoři, dr. Jakub Smith z Balroe, významná osobnost profesorského sboru lékařské fakulty, který byl několikrát jejím děkanem a jeden rok (1743) dokonce i rektorem celé university.

Dále to byl dr. Vilém MacNeven O´Kelly z Aghrimu, který byl direktorem lékařské fakulty a konečně předseda akademického senátu university dr. Silvester O´Hehir.

Všichni jmenovaní přáli svým krajanům a všemožným způsobem je podporovali. Bylo jistě jejich přičiněním, že povinné poplatky, které universita požadovala od studentů, byly Irům promíjeny. Byli tedy jakýmisi stipendisty, ač asi jedna třetina byla šlechtického původu.

Irsko-skotská emigrace přicházející do Čech většinou zůstávala v Praze nebo v jejím blízkém okolí. Jen skutečně výjimečně se usadili na Moravě nebo ve Slezsku. Bylo to proto, že v Praze sídlili jejich mocní protektoři a byl zde hlavně františkánský klášter zv. U Hybernů, který tvořil jejich organizační středisko. Ani ve Vídni či jinde v Rakousku jich nikdy nebylo tolik co v Praze.

V období 1620-1918 najdeme ve střední Evropě více než 250 irských, skotských a anglických jmen důstojníků, studujících medicíny, lékařů, duchovních a v 19. století i obchodníků a podnikatelů. Někdy šlo pouze o jednotlivce, kteří se v tehdejší neklidné době na nějaký čas ve střední Evropě vyskytli, častěji však to byli celé rody, které se v našem regionu usadily a jejichž členové sloužili jako vojáci a důstojníci v císařské armádě, na konci 18. a v průběhu 19. století hrály některé rody nezastupitelnou roli v rozvoji obchodu a průmyslu v českých zemích.

V uvedené době se přímo v Čechách usadilo nejméně 50 irských a asi 10 skotských rodin, které měly různě velký pozemkový majetek. Pro domácí šlechtické kruhy té doby bylo módou stýkat se s cizinci a nově přicházející ostrovní emigranti, hlavně příslušníci téže společenské vrstvy, jim plně vyhovovali.

Docházelo ke splývání s českými rody (např. Wiežníkové se stali dědici Fitzgeraldů na Mšeně, nebo Kounicové s Kolowraty hrabat Ogilvy na Záhořanech), ale i jinými, které se do Čech v té době rovněž přistěhovali (hrabata Hamiltonové byli spřízněni jednak s českými Kokoržowci, ale i s přistěhovanými hrabaty z Rottalu na Moravě nebo s původně italskými hrabaty Millesimo na Semilech).

Některé irské a skotské šlechtické rody v Čechách brzo vymřely (např. Ogilvy, Devereux, Browne, Gordon, Kavanagh aj.). Albín uvádí na 50 šlechtických rodin, přišlých z ciziny v době pobělohorské do Čech, v krátké době vyhaslých.

Jen málo ostrovních rodů, držících nějaké pozemky v habsburské monarchii se dožilo jejího zániku v roce 1918 a ještě méně dnešních dnů. V Čechách se udržel pouze jediný rod, který dostal v restituci zpět svůj majetek a to původně angličtí Parishové ze Žamberka.

Z ostatních, kteří se dožili alespoň konce monarchie lze jmenovat tyto rody: MacEnnis z Atteru a Iveagh, MacCaffry z Kean More, O´Donnell z Tyrconellu usazení v Rakousku, Taaffe, Wallis, Skene, Johnston původně žijící ve Slezsku a dnes v Německu, Spens-Boden, Nugent, Butler či MacNeven O´Kelly.

Jiné rodiny v průběhu staletí české země opustily, např. Butlerové se vystěhovali díky sňatku do Bavorska, Nugentové do Chorvatska, O´Byrnové do Saska nebo hrabata Magawly-Cerati do Ruska a Itálie.

Zajímavou výjimkou jsou hrabata Taaffe, jejichž poslední mužský potomek těsně před začátkem II. světové války prodal veškerý zbylý majetek v Čechách a s manželkou se odstěhovali zpět do pravlasti svého rodu, do Irska.

Většina příslušníků výše jmenovaných rodin zastávala význačná postavení v císařských a později rakouských armádách nebo ve státní správě.

Např. statkářská rodina Taaffů dala Rakousku několik vynikajících právníků, z nichž hrabě Eduard František Josef Taaffe (1833-1895) byl nakonec v letech 1879-1893 nejdéle úřadujícím ministerským předsedou konzervativní vlády císaře Františka Josefa I.

Počet cizinců v rakouských armádách byl v pobělohorském období vždy značný. Rakouští Irové a zčásti i Skotové sehráli v této epoše významnou úlohu. V jisté době měli irští emigranti rozhodující slovo v generálním štábu, zvláště v době válečných střetnutí s nepřáteli Habsburského domu.

Portréty některých významných císařských generálů a polních maršálů irského původu dodnes visí ve vojenské akademii ve Vídeňském Novém městě (např. Browne, Nugent, Lacy, O´Donnell), jiní významní důstojníci zřídili studijní stipendia (např. MacBrady).

Po polním maršálovi Maxmiliánu hraběti Browne a polním maršálovi Františku Moricovi hraběti Lacym byly pojmenovány pěší pluky č. 36 a č. 22, a nesly jména slavných generálů až do zrušení monarchie po I. světové válce.

Irští vojáci měli disciplínu, odvahu a prokazovali vždy věrné služby císařskému domu. Osvědčili se jako velitelé jednotek, měst nebo pevností. V porovnání s irským živlem v českých zemích se emigranti ze Skotska prosadili jen krátkodobě a vcelku málo významně.

Výjimkou potvrzující pravidlo jsou členové rodu Skene, kteří sehráli významnou roli při industrializaci Moravy v 19. století. Příslušníci původem z anglických rodů (např. Osborne, Jenison, Parish….) a jejich vliv na společenské dění v českých zemích je ve srovnání s předešlými mizivý, i když nesmíme zapomenout na celospolečenský význam rodin, jako byli Rustonové, Rosthornové či Lightowlerové. Jejich příspěvek k rozvoji českého resp. rakouského strojírenství v 19. století je nezpochybnitelný.

V současné době, kdy existují již velmi podrobně sestavené soupisy příslušníků irské a zčásti i skotské šlechty sloužící v císařských službách, je znalost jejich rodových znaků značně menší.

Erby těchto namnoze velmi významných společenských veličin habsburské monarchie 17.-20. století jsou rozdílné od znaků českých rodů méně než by se na první pohled zdálo. Přesto však uvádí českého heraldika v nadšení množství a bohatství tzv. honosných kusů, různých hesel či válečných pokřiků.

Je třeba si povšimnout, že přes všemožná vyznamenání, tituly a povyšování do vyšších společenských kategorií zůstávají erby těchto vojáků, diplomatů, podnikatelů či císařských úředníků vcelku neměnné a naopak se projevuje snaha některá výtvarně nevhodná polepšení odstranit. Již zmíněná pestrost, především skotské heraldiky, se projevuje v honosných kusech i některými nezvyklými figurami. Např. svobodný pán von Skene má za štítonoše svého znaku příslušníky klanu Skene ve válečnickém horalském kroji, hrabě Ogilvy má za štítonoše černé býky se zlatou zbojí s věnci růží na krku, Murrayové divé muže a Hamiltonové antilopy.

Irští Nugentové mají za štítonoše u nás velmi zřídka viditelné bazilišky, MacNevenové ohaře a Brownové přirozené leopardy. Skutečnou, u nás nevídanou, kuriozitou je levý štítonoš znaku hraběte Butlera, gryf bez křídel se zlatými bodlinami na zádech.

Klenotem rodiny hrabat O´Kelly spřízněné s českými Janovskými z Janovic a Klenové je heraldické monstrum s nepřeložitelným jménem „Enfield“. Zmíněné snaze o zachování původní výtvarné čistoty rodových erbů a zároveň o zdůraznění původu, se zcela vymykají erby rodů Helly, Lodgman, Lacy nebo Wallis.

Jejich složité dělení štítů s množstvím figur je zcela poplatné tvorbě znaků v habsburské monarchii 18. a 19. století, kdy snaha vyjádřit zásluhy nositele zcela převážila nad krásou a elegancí původních prastarých rodových znaků.

 

Autor: heraldikaerby

Štítky: Erby-české-šlechty, rodová-heraldika, heraldická-znamení, historie-heraldika, heraldry, coat-of-arms

Sponzoruje: http://www.slevyzbozi.com/